/   Svátek má:
 

Stalo se...

Postní a velikonoční slovo duchovního rádce
Svatopostní a velikonoční doba A. D. 2007

Nacházíme se ve svatopostní době a závažným slovem, kterým jsme vstoupili do její atmosféry, bylo slovo při udílení popelce: Pomni člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš. To ovšem není plná pravda. Je nutno připojit i druhou polovinu pravdy: Pomni člověče, že nejsi jenom prach a tvou smrtí to nekončí.

Ty dvě částečné pravdy vrhají světlo na naši existenci a každou vteřinou se blížíme k okamžiku našeho zpráchnivění i našeho vstupu do druhé etapy naší existence za hranicí smrti. Po mostě smrti přejdeme k životu.

Mnozí lidé kolem nás takto neuvažují a spíše vše vidí ve světle konkrétní přítomné situace, jako bychom tu byli na věky. Takový způsob pohledu je tedy nepravdivý a je třeba ho podrobit kritice. Pro ty lidi jako by budoucnost vůbec neexistovala.

Před krátkou dobou byl v novinách uveřejněn statistický průzkum religiozity u nás. Výsledek zněl: Češi jsou nejbezbožnějším národem v Evropě. Zároveň byla v novinách zpráva, že lidé v České republice utrácejí nejvíce v historii. O Vánocích se trhaly rekordy u nás v České republice – utratilo se kolem 250 miliard korun. Statistika – dle novin - říká, že v průměru každý občan má ušetřeno kolem 150.000 korun. Obraz o stavu životní úrovně u nás je tedy velmi zajímavý.

Ovšem k úplnosti pravdy je třeba asi připojit i další údaje statistiky. Dle zpráv z novin vzrůstá u nás i ve světě počet psychických onemocnění, zvláště deprese. Píše se, že psychická onemocnění se stanou světovou epidemií. Za minulý rok navštívilo psychiatra v naší republice přes půl milionu klientů.

Otázka tedy zní: Co je lepší? Hodně peněz a vzrůstající deprese, které člověka vedou i k sebevraždě (viz. nedávný případ pana Svobody), anebo méně peněz a spokojený život?

Struktura lidské bytosti je jiná než u zvířete. Zvíře se vydá na lov, zadáví nějakého tvora, nažere se a je spokojeno. U člověka tomu tak není. Psychika nezůstane v klidu, i když člověk je na tom ekonomicky dobře. Právě ekonomické zajištění a ekonomický nadbytek vytváří v člověku nudu a prázdnotu života (psychologové hovoří o existenciální frustraci).

Do zjištění o blahobytném ekonomickém stavu našich občanů možno připojit další sdělení z novin s nadpisem: „Putinovo slovo: naše rakety nic nezastaví“ jakožto reakci na postoj naší vlády k umístění americké protiraketové základny u nás. Nebo jiný článek: „Jaderný útok není nic nemožného“. V článku je zmínka o pašerákovi, který byl dopaden s takovým množstvím uranu, z něhož by se dala vyrobit atomová bomba. Mohlo by se stát, že někdo z teroristů přece jen odpálí raketu. To znamená, že nejsme na kraji rajského blahobytu a štěstí, ale že stále jsme v nejistotě a nejistota rozhodně nevytváří štěstí. Stále zůstává otázkou, co vlastně je smyslem života a jak hledět na život. To slovo „Pomni člověče, že jsi prach …“ a že nejsi jenom prach, má stále svou platnost.

Ale pokusme se nynější situaci srovnat s jinou dobou. Česká republika je nejbezbožnějším státem v Evropě. Když vyplula 10. ledna 1912 nejluxusnější loď Titanic na moře, bylo na ní kromě posádky 2201 cestujících. Statisticky by se asi dalo říci, že na lodi bylo 95 % ateistů. Když se za několik dní loď potápěla, statistický průzkum by asi vypadal tak, že 95 % účastníků na Titanicu bylo věřících. Alespoň tak o tom píše časopis „America“ z roku 1912, který tehdy uvedl svědectví zachráněných následujícím způsobem: „Všichni, kteří přežili, s nimiž jsme hovořili, vypravovali o mimořádně dojímavém a útěšném zážitku, který viděli ze záchranných člunů. Kněz benediktin z Bavorska P. Josef Peruschitz a P. Byles z Anglie přispěchali na palubu pomáhat všem, jak se dalo. Někteří lidé si ze začátku ještě neuvědomovali nebezpečí. Když ale viděli a pochopili, oč jde, nastalo strašné vzrušení a všichni se naléhavě snažili být kolem kněží a žádali rozhřešení… Když byl spuštěn na hladinu poslední záchranný člun a vzdálil se od Titanicu, slyšeli z člunu zřetelně, jak se oba kněží předmodlívají růženec a v úpěnlivé modlitbě jim ostatní odpovídají… Pak zhasla na palubě světla, takže poslední okamžiky nebylo vidět. Nebylo ale slyšet ani naříkání nebo zoufalé výkřiky. Jen hlas modlitby plný míru byla poslední slova, která byla slyšet z potápějící lodi, až zmizela v hlubinách (přeloženo z „Gott greift ein“).

K tomu možno dodat zjištění, na která si všichni ze starší generace pamatují: že za druhé světové války byly kostely plné. Každý z nás asi zná ze zkušenosti případ, že mnozí lidé nevěřící, když na ně padla zákeřná nemoc, často změnili žebříček hodnot a v jejich ústech se objevila slova modlitby.

Lze usuzovat s velkou dávkou pravděpodobnosti, kdyby došlo k nějaké opravdu mezinárodní vážné situaci a začaly létat rakety s jadernými hlavicemi, statistiky o náboženském postoji u nás by vydaly jiné výsledky.

Lepší ale je nečekat, až rakety začnou létat, ale už teď zaujmout ten plně pravdivý postoj k životu, který nikdy nemůže vést k depresi, nýbrž k harmonickému a vyrovnanému hodnotnému životu. Jde o postoj plný katolické identity – osobního prožívání života s Kristem. Toto osobní prožívání života s Kristem nutno uskutečňovat tak, jak nám to Kristus nabízí – především v setkání s Ním ve sv. Svátostech – svátosti smíření, svátosti nejsvětější Eucharistie, svátosti manželství a další v daných situacích. Církev proto naléhavě vybízí k velikonočnímu přijetí svátostí. A Vy, orlové, to jistě berete za své.

Proti současné spíše deprimující statistice o náboženském stavu našeho národa jsou i dnes takoví, kteří chtějí žít v plné pravdě katolické víry, jak jsme už zmínili pana profesora Maláška v jednom z minulých zpravodajů. Ti jsou nám vzorem a jejich směrem se chceme zodpovědně vydat i my. Z nedaleké minulosti jsou známé hrdinné postavy věřících, které budí obdiv.

Mezi hrdinské postavy řadíme sourozence Hans a Sophie Schollovi, kteří vedle profesora Hubera a Christofa Probsta byli za druhé světové války duší studentského ilegálního hnutí proti nacismu. V únoru 1943 byli zatčeni a popraveni. Christl, který vyrostl v bezvěreckém prostředí, žádal katolického kněze. Chtěl přijmout křest, když už se dlouho na to připravoval. V dopisu své matce píše: „Děkuji Ti, že jsi mně darovala život. Uvážím-li všechno, byla to jediná cesta k Bohu. Nyní vás o jeden krok předcházím, abych vám připravil nádherné přijetí…“ Rodiče mohli ještě několik hodin před popravou hovořit se svými dětmi. Hans oblečen do trestaneckých šatů podal každému ruku: „Nemám žádnou nenávist, mám všechno, všechno za sebou.“ Pak odešel bez nejmenšího strachu s jakýmsi hlubokým nadšením. Pak byla předvedena Sofie. Byla oblečena ve svých šatech. Šla odevzdaně a zpříma. Při řeči matka naznačila pevný bod: „ Hleď, Sofie, na Ježíše!“ Vážně a pevně jí Sofie odpověděla: „ Ano, ale Ty také.“ S úsměvem ve tváři odcházela. Dozorci z věznice referují: „Chovali se úžasně. Ještě před popravou jim dovolili na několik minut se setkat. Christl řekl: „V několika minutách se opět uvidíme na věčnosti.“ Pak byli odvedeni. Nejprve dívka. Šla, aniž by hnula brvou. Nikdo z nás nemohl pochopit, že něco takového je možné. Ten, kdo prováděl popravu řekl potom, že ještě nikoho neviděl tak umírat.“

Ještě jedno svědectví připojím – hrdinné svědectví střízlivého katolického realismu – tváří v tvář smrti. P. Adolf Delp S.J. se spoutanýma rukama psal o Štědrém dnu 1944 ve vězení v Berlíně meditaci o požehnaném břemenu Božím a formuloval v něm neotřesitelnou naději křesťana: „Důvěřujme životu, protože ho nežijeme sami, ale Bůh ho žije s námi.“ Ta slova napsal krátce před popravou. Když tato slova psal, věděl, že jeho život bude trvat jen málo dní. V dané situaci měl největší důvod k depresi. Dělá ale něco nečekaného: odhazuje od sebe všechny lidské ohledy a říká své velkolepé ano k životu, které zanechává za sebou všechnu malichernou, egoistickou úzkost. Jeho důvěru v život nemůže narušit ani smrt. Kde ale měl důvod ke své ohromné důvěře? P. Delp věděl o Boží blízkosti, která se projevila nejhlouběji a nejradikálněji v životě a zvláště smrti Syna Božího na kříži a pak v jeho Zmrtvýchvstání.

Bratři a sestry! Tato úvaha a úžasná svědectví by nás měla povzbudit k vědomému prožívání své katolické víry v plnosti v dnešní době na území „bezbožecké České republiky“, jak to od nás očekává náš Pán – především ve svátostném prožívání

Velikonočních svátků – v setkání s naším Pánem, který je mezi námi, s obětním smýšlení tak, jak byl na kříži, a ve svatém přijímání v osobním setkání s Ním. Je to On, který trpěl a vstal z mrtvých a který chce být naší posilou a průvodcem v životě.

Nejsvětější Srdce Ježíšovo, potupami nasycené, smíření za naše hříchy, radosti naše, smiluj se nad námi!

Všem požehnané Velikonoční svátky přeje

P. Radim Valík, O. S. B.

Kněz má být uprostřed Orla. V historii bývali kněží i ve vysokých funkcích Orla. Vzpomeňme na prvního starostu Orla Mons. Šrámka, na orly-kněze P. Šetinu, Mons. Tylínka, P. Hornova ad. I dnes působí v Orlu řada kněží. Jedním z nich se stal P. Valík, který rozšířil řady současného orelského kněžstva. Kněží – orlové spolu s duchovní službou pracují ve spolkové oblasti. Orelská historie i současnost ukazují důležitost kněžského působení v Orlu. Děkujeme Pánu Bohu, že jsme do naší organizace získali tak ochotného, pracovitého a milého kněze, jakým je P. Valík. Za jeho službu mu budeme pomáhat a modlit se za něho. Můžeme začít jednotně modlitbami v Duchovní příloze tohoto zpravodaje. Krom toho bude vhodné pomáhat i skutkem. Trojice středočeských a pražských orlů mu byla pomoci v říjnu s řezáním dřeva na zimu. Ale zde se naše pomoc nesmí zastavit. Jako řeholní kněz je P. Valík plně vytížen duchovní službou. Působí jako farář římskokatolické farnosti Počaply u Terezína v Ústeckém kraji. Vydává zde zajímavý farní věstník Kontakty. Vyučuje náboženství pro děti. Pro farníky uskutečňuje různé duchovní i společenské akce. V září to bylo např. Svatováclavské posvícení, pořádá poutní modlitby v někdejším premonstrátském klášteře Doksany. V předvánočním čase organizuje mikulášské nadílky pro děti, atd. Přinášíme Vám nyní životopis našeho duchovního rádce. Prostřednictvím následujících řádek se Vám, členům středočeského Orla, P. Valík představuje:


© 2013 Orel župa Svatováclavská | webmaster |