Stalo se...

Vánoční promluva • Vánoční doba 2006

Bratři a sestry,

před krátkou dobou jsem byl určen za Vašeho duchovního rádce. Vám, všem členům svatováclavské orelské župy, posílám pozdrav.

Uvědomuji si svou zodpovědnost před Bohem za Vás a kladu si otázku, co Vám mám nabídnout jako duchovní slovo nyní v době před Vánocemi? Kladu si otázku: Co chce Pán, abych Vám sdělil, co chce Neposkvrněná Rodička Boží, abych Vám napsal? Jinými slovy: nezamýšlet se nedokonalým rozumem, co by bylo dobré dát na papír, aby to bylo zajímavé a týkalo se to tématiky kolem Vánoc.

Zdá se mně, že je nutné tu otázku si položit: co ode mne jako duchovního rádce Pán očekává. S těmito myšlenkami se pokouším Vám něco nabídnout, abyste si to přečetli a zvážili, zda je to opravdu to, co Pán od nás očekává – v dnešní době – v této předvánoční době.

Žijeme ve světě do značné míry Bohu a Církvi odcizeném a asi můžeme od Pána - my, kteří se k Němu hlásíme, - slyšet v srdci odpověď: „Uchovejte si identitu své katolické víry a žijte tuto svou víru v denním životě.“ Zároveň asi můžeme vztahovat na sebe slovo sv. Jana Křtitele, které nám Církev svatá staví v adventní době před oči: „Připravte cestu Pánu, přímé čiňte stezky jeho.“ Samozřejmě to platí o hlubinných vrstvách naší osobnosti - tedy na osobnostní úrovni. Když nás má někdo navštívit, děláme doma pořádek. Když se sv. Otec Benedikt XVI. chystal přijet do Bavorska, dlouho před tím se dělaly dalekosáhlé přípravy.

A tedy, když před 2000 lety věčný Syn Boží se chystal vtrhnout do dějin tohoto světa, proroci připravovali jeho příchod. Sv. Jan Křtitel, poslední prorok Starého zákona, důrazně to připomínal a jemu bylo dopřáno, aby ukázal na Toho, který je Spasitelem světa a Beránkem, který snímá hříchy světa – Beránkem, který přišel, aby obětoval život na smír za hříchy lidstva.

To všechno bylo dávno před 2000 lety. Pro nás v roce 2006 je to minulostí a žijeme dnes v době, která to vše nebere na vědomí a nechce brát na vědomí. A tak Pán na nás směruje přání, které je ostatně obsaženo v Evangeliu: „To jsou skutky Boží, abyste věřili v toho, kterého poslal.“

Zdá se mně, že všechno se dá vyjádřit stručně, ale ve vší plnosti: zachovejte si identitu své katolické víry.

U toho bych se, bratři a sestry, chtěl zastavit.

Máme-li si uvědoměle uchovat svou vlastní katolickou identitu, to neznamená, že máme pohrdat těmi, kteří s námi plný obsah katolické víry nesdílejí. Nicméně ale svou identitu katolické víry brát vážně – to znamená brát Evangelium v jeho plnosti. V Evangeliu je jasně řečeno, že Pán Ježíš chce Církev, že chce apoštolský úřad svého zástupce na zemi (viz. Mt 16, 18), že Pán Ježíš chce s námi zůstat zvláštním způsobem svátostného tajemství Nejsvětější Eucharistie, že Nejsvětější Eucharistie je skutečná Oběť naprosto shodná s Obětí kříže (viz J kap. 6, Lk 22,14, Mk 14, 22, Mt 26, 26, 1 Kor 23), že se skutečně můžeme obracet s prosbou o pomoc k Neposkvrněné Matce Ježíšově. V těchto zmíněných otázkách se s různými jinými náboženskými vyznáními rozcházíme. Ve vědomí své katolické identity je ale dobré o těchto věcech hovořit a když se nás někdo ptá na důvody naší víry, není jiná odpověď, než že toto vše je plností pravdy a že jen plná pravda je směrodatná pro život.

Někdo si může myslet, že v dnešním světě zpochybňovaných hodnot je takový postoj příliš vyhraněný. K plnosti pravdy mně občas padá na mysl, co napsal E. Schumacher ve spisu Rada bezradným: „Před několika lety jsem navštívil Leningrad. Při potulkách městem jsem se chtěl orientovat podle plánu, ale marně. Viděl jsem sice několik kostelů, ale na plánu nebyly zakresleny. Tu záhadu mně objasnil tlumočník: „Víte, my v plánech kostely neuvádíme.“ „Ale tady je jeden v plánu docela zřetelně zakreslen“ – ukázal jsem tlumočníkovi v plánu. „To není skutečný kostel“ – odpověděl – „ale muzeum. Na skutečné kostely neupozorňujeme.“ (pozn. pisatele: jednalo se samozřejmě o návštěvu komunistického Sovětského svazu). Tehdy jsem si uvědomil, že mám v rukou mapu, na které chybí mnoho z toho, co můžeme bezprostředně poznat. Ve škole a na univerzitě jsem dlouhá léta přicházel do styku s mapami života a poznatků, kde nebylo ani stopy po věcech, které jsem považoval za nejdůležitější. A ve své bezradnosti jsem neměl nikoho, kdo by mi pomohl. Pocitu nejistoty jsem se zbavil až tehdy, když jsem zapochyboval o správnosti těch map.“

Pro nás je dnes směrodatná jedině plná pravda – nikoliv kousek pravdy. Částečnou pravdu má i ten nejhorší ničema a nejzvrhlejší systém. Zaměření na plnost pravdy – to je ve skutečnosti identita katolické víry. Plnost pravdy není vlastně nic jiného než brát na vědomí pravý stav věcí – objektivní realitu v plnosti, tak jak je a toto uplatňovat ve svém životě. Tím si uchováme katolickou identitu víry.

Jak to ale, že tak lpíme na své katolické identitě? Vycházíme z toho, že pravda je jen jedna. Nemůže něco být zároveň černé a bílé. Nemůže být zároveň pravdivé náboženství Aztéků, kteří konali lidské oběti, a zrovna tak pravdivá víra katolické církve. Nestačí říci: Husitská víra se v různých věcech liší od víry katolické. Ale na tom nezáleží! Hlavně, že něčemu věříme. Vždyť je Bůh jen jeden. Je to asi tak, jako bych řekl, nezáleží na tom, zda mám trabanta nebo felicii či mercedesa, vždyť všechno to jsou auta. Z identity katolické víry je třeba vytěsnit takové primitivní či banální fráze, ale uchovat si jasné myšlení.

Ke katolické víře bych Vám, bratři a sestry, chtěl nabídnout něco, co se mně jeví značně zajímavé a jistě i Vás to bude zajímat. Jedná se o událost z oblasti parapsychologie.

Dle mého názoru náš nejlepší parapsycholog Břetislav Kafka ve svém spisu Nové základy experimentální psychologie na s. 79 píše: „V podvědomí, hypnózou dokonale vyvolaném, ozývá se nám sama duše. Učiníme-li na podvědomé „já“ dotaz, jenž se týká duše, odpovídá, že jest nesmrtelná, pouhý duch, vyznává Boha a vyzývá řídit se jeho přikázáním. Při veřejných pokusech tázali se někteří diváci (prostřednictvím hypnologa) uspané osoby: „Které náboženství je nejlepší?“ Po chvilce odpověděl: „To, kterému učil Kristus.“ Na další otázku: „Která církev nám podává pravé zjevení Boží?“, uspaný chvíli mlčel a pak řekl: „Církev katolická.“ – Tu nastalo překvapení všech přítomných, neboť uspaný byl odlišného vyznání a když se mu řeklo, že sám jest u církve jiné, odmítal to a nelibě nesl, musel-li se na rozkaz podívat do svých esplan a uvědomit si, že jest v církvi jiné.“

K tomu bych dodal svědectví dlouholetého spolupracovníka Břetislava Kafky, učitele pana Františka Ducháče: „Dnes si nejvíc vážím toho, že jsem se při našich experimentech upevnil ve víře v Boha. Jako studenti jsme chtěli být moderní a pokrokoví, spoustu církevních praktik jsme pokládali za tmářství a dogmata. Dokonce jsem uvažoval o vystoupení z katolické církve. S Břetislavem Kafkou jsme pak dělali mnoho experimentů, které se týkaly otázek víry a různých náboženství. Jeden z nich i za přítomnosti pánů profesorů z Paříže. Subjektem byl člověk věřící, člen církve husitské. Připomněli jsme mu tehdy všechna známá náboženství – buddhismus, protestantství, islám – a chtěli jsme vědět, které z nich je pravé. On po chvíli odpověděl, že to, jemuž učil Kristus. Ale křesťanských církví je hromada, které konkrétně? Povídá: „Pravé Kristovo učení vyznává církev, jež má nejvyššího biskupa ve velkém městě.“ Ale nemohl to město poznat. Tak jsme mu poradili: „Zajdi na nádraží a přečti z tabule, jak se to město jmenuje.“ Slabikoval: „Roma“. I když, jak znovu připomínám, sám katolíkem nebyl.“

Vánoce můžeme chápat ve smyslu veřejného stylu, navodit si náladu Vánoc vším tím, co nám nabízí konzumní společnost, doma vystrojit stromeček, zapálit františky, dát dárky. Ale to nebude plnost pravdy. Nutno nezbytně vzít v úvahu plnost pravdy – a to je Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží. V tom smyslu připravit hlubinné prostory své duše, očistit ji od nesmyslného kroužení okolo svého JÁ a vpustit Pána. Věnovat pozornost Pánu v objektivně reálném místě přítomnosti Kristovy - v oltářním Betlémě. Svatá zpověď a přijetí Krista do svého srdce by mělo být samozřejmostí pro křesťana, který si chce uchovat katolickou identitu víry.

Možná, že předešlá úvaha vzbudí u někoho otázky nebo nesouhlas. Nebudu mít nikomu za zlé, když se někdo ozve a bude žádat lepší vysvětlení, anebo bude chtít vést další dialog.

Všechny Vás zahrnuji – zvláště o Vánocích – do Nejsvětější Oběti Mše svaté a přeji radostiplné a milostiplné prožití Vánoc i stálou Boží ochranu v Novém roce.

P. Jan Radim Valík, O. S. B., župní duchovní rádce

Kněz má být uprostřed Orla. V historii bývali kněží i ve vysokých funkcích Orla. Vzpomeňme na prvního starostu Orla Mons. Šrámka, na orly-kněze P. Šetinu, Mons. Tylínka, P. Hornova ad. I dnes působí v Orlu řada kněží. Jedním z nich se stal P. Valík, který rozšířil řady současného orelského kněžstva. Kněží – orlové spolu s duchovní službou pracují ve spolkové oblasti. Orelská historie i současnost ukazují důležitost kněžského působení v Orlu. Děkujeme Pánu Bohu, že jsme do naší organizace získali tak ochotného, pracovitého a milého kněze, jakým je P. Valík. Za jeho službu mu budeme pomáhat a modlit se za něho. Můžeme začít jednotně modlitbami v Duchovní příloze tohoto zpravodaje. Krom toho bude vhodné pomáhat i skutkem. Trojice středočeských a pražských orlů mu byla pomoci v říjnu s řezáním dřeva na zimu. Ale zde se naše pomoc nesmí zastavit. Jako řeholní kněz je P. Valík plně vytížen duchovní službou. Působí jako farář římskokatolické farnosti Počaply u Terezína v Ústeckém kraji. Vydává zde zajímavý farní věstník Kontakty. Vyučuje náboženství pro děti. Pro farníky uskutečňuje různé duchovní i společenské akce. V září to bylo např. Svatováclavské posvícení, pořádá poutní modlitby v někdejším premonstrátském klášteře Doksany. V předvánočním čase organizuje mikulášské nadílky pro děti, atd. Přinášíme Vám nyní životopis našeho duchovního rádce. Prostřednictvím následujících řádek se Vám, členům středočeského Orla, P. Valík představuje: