Orelští cyklisté v bratrské Srbské Lužici v Německu Orlové navázali styky s Lužickými Srby
Tělovýchovná rada Orla uspořádala letos od 2. - 7. června cyklistický pobyt v Lužici, nacházející se v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Těžiště našeho cyklistického putování spočívalo v saské Horní Lužici, obývané Lužickými Srby, nejmenším slovanským národem, k němuž se hlásí 60 tisíc osob. Ti v menším počtu žijí také v Dolní a ve Střední Lužici. Pojmy Horní, Dolní, příp. Střední Lužice mají dnes význam spíše kulturně-regionální než státoprávní. Horní i Dolní Lužice byly mezi lety 1356 – 1635 součástí Českého království. Doklady této sounáležitosti nacházíme dodnes. Ve znacích některých lužických měst je vyobrazen český lev. Tento symbol českého státu je charakteristicky přítomen jako socha lva s korunou na kašně cisterciáckého kláštera Mariina hvězda v Pančicích-Kukowě (něm. Panschwitz-Kuckau).
Autobus se 30 cyklisty vyjel časně zrána 2. června z Kroměříže se zastávkami v Brně a Praze a směřoval do Saska. Významným přínosem letošní zahraniční výpravy byla účast kněží – orlů: P. Petra Dujky a P. Františka Krále. Každý den sloužili účastníkům mši sv. přímo v areálu mládežnické ubytovny (lužickosrbsky mlodarnja) v hornolužické, dnes zněmčelé obci Neswačidlo (něm. Neschwitz, čes. Nesvačilka) u Budyšína (něm. Bautzen). První večer sloužil P. Dujka pro orly a naše lužickosrbské přátele mši sv. v srbské vesnici Chroščice (něm. Crostwitz). Na znamení družby jsme poté zasedli v místní restauraci (LS hóšćenc) u paní Dučmanové s našimi srbskými přáteli z Towarstwa sw. Cyrila a Metoda (dále TCM, čes. Spolek sv. Cyrila a Metoděje), předsedou spolku Jurijem Špitankem a členy Lawrjencem Kmjećem a Janem Rjelkou. Spolek vydává od r. 1863 pro katolické Srby časopis Katolski posol (čes. Katolický posel). Vedle členů tohoto nejstaršího spolku katolických Lužických Srbů jsme se pozdravili s br. Janem Mackou, členem Lužickosrbského Sokola, a Jurijem Luščanským, bývalým hlavním kulturním referentem Domowiny, zastřešující organizace lužickosrbského kulturně-společenského života. Po přípitku a představení Orla a TCM jsme si na znamení sbratření společně zazpívali české i srbské písně. Towarstwo se svými 5 tisíci členů vyvíjí pestrou duchovní, kulturní i sportovní činnost. Orelská organizace má po všech stránkách k programu TCM blízko. Do budoucna se oba spolky budou informovat o svých aktivitách a zůstanou v kontaktu. Slíbili jsme si, že si podle možností oplatíme účast na akcích. Zejm. poutní ruch (LS putnikowanie) se ukazuje jako vhodná cesta k rozvíjení spolupráce.
Terén na Lužici je většinou rovinatý, jen jižně pod Budyšínem se začíná vlnit. Podle plánu jízd jsme druhého dne vyjeli autobusem i s koly na sever, na Blata (něm. Spreewald), do braniborské dolnolužické turistické oblasti proslulé sítí vodních cest, v minulosti používaných pro dopravní a dnes turistické účely. Z okurkářské metropole oblasti Lubnjowa (něm. Lübbenau) jsme se napojili na cyklostezky a obdivovali umně vytvořený systém vodních komunikací s loďkami převážejícími výletníky. Mezi významné zastávky patřila obec Bórkowy (něm. Burg), jedno z center tradičního blatského kroje s nezaměnitelným vysokým ženským šátkem. Jedna skupina udělala okruh zdejší krajinou, přičemž zajela hlouběji do zemědělské oblasti, a vrátila se k autobusu. Další se rozhodli oněch 70 km zpět do Neswačidla absolvovat na kolech. Společně a včas se obě party sešly až na večeři.
Katolickou část Horní Lužice mezi okresy Budyšín a Kamenec (něm. Kamenz) jsme projeli ve dvou etapách. Přímo z místa ubytování jsme nejprve zamířili do Chróščic, fakticky nejsrbštější vesnice na Lužici, kde nás přivítali naši přátelé z TCM, L. Kmječ a J. Rjelka, kteří nás na kolech provázeli celý třetí den pobytu. Po seznámení s pomníky a pamětihodnostmi obce jsme přejeli do ženského cisterciáckého kláštera Mariina Hvězda v Pančicích-Kukowě, jehož činnost od jeho založení r. 1248 nebyla nikdy přerušena. Unikátní je, že řeholní život v klášterních zdech – díky sepětí s Českou korunou – nebyl umlčen ani razantní protestantizací Saska od 16. století a později. Živá cisterciácká komunita přestála i diktatury nacismu a komunismu. V tomto nádherném komplexu, tvořeném chrámem Nanebevzetí P. Marie, klauzurou, klenotnicí, ubytovnou, zdravotním zařízením, školou, obchodem, restaurací a hospodářskými objekty, jsme neplánovaně potkali českou cisterciačku ses. Filipu. Pozdravili jsme se s ní o to srdečněji, že k cisterciákům máme jako orlové velice blízko. S jejich mužským klášterem v jihočeském Vyšším Brodu máme již rok živou družbu – naši cyklisté tam letos v květnu už podruhé uspořádali cyklistický pobyt. Nepřekvapilo nás tedy přání ses. Filipy, abychom pozdravovali vyšebrodského pana převora P. Justina Berku, což jsme rádi vyřídili.
Co vesnice, to jedinečná zajímavost: mariánské poutní místo Lužických Srbů v Róžantu (něm. Rosenthal), vyhlášený hřbitov bílých křížů v Ralbicích (něm. Ralbitz) nebo kostel sv. Bena a hrob největšího srbského básníka, národního buditele a katolického kněze P. Jakuba Barta-Čišinského ve Wotrowě (něm. Ostro). Budyšín a oblast tisíců rybníků jsme navštívili během výletu předposlední den zájezdu. Přestože slovanský ráz má zejm. hornolužický venkov kolem výše zmíněných vesnic Chroščice ad., také Budyšín nese srbskou stopu. V jeho historickém centru, na ruinách středověkého kláštera, stojí památný hřbitov s hroby významných srbských osobností, v první řadě národního buditele preláta Michala Hórnika. Známý chrám sv. Petra, od protestantské revoluce rozdělený na luteránskou a katolickou část, byl bohužel v rekonstrukci. Před Srbským domem, administrativním centrem lužickosrbského kulturního a společenského života, nás pozdravil Clemens Škoda, referent kulturních záležitostí Domowiny. V srbských vesnicích rozumějí česky. Názvy vesnic a měst jsou v němčině i lužické srbštině. V katolické Lužici je zvykem zdravit se Chwalen Jězus Chrystus!, přičemž se odpovídá Do wičnošči (Na věky). Evangeličtí Srbové se zdraví Pómhaj Bóh! (Pomáhej Pán Bůh!) s odpovědí Wjerš pomazy! (Ať se tak stane!). Při loučení Srbové říkají Božemje! (tj. zkráceně Jdi v Božím jméně).
Příjemný byl i náš autobusový výjezd s koly do Střední Lužice, na Slepjansko (podle obce Slepo, něm. Schleife), živé folklórní oblasti tvořené prstencem několika obcí, v nichž se zachovává samostatný slepjanský dialekt lužické srbštiny, rozdílný od horní a dolní srbštiny. Naši přátelé ze sdružení selských tradic Njepilic dwór (něm. Nepila-Hof) nás pohostili výbornými pokrmy zdejší kuchyně a provedli nás po skanzenu Njepilic dwór (ukázka práce na tkalcovském stavu, šití krojů, velikonoční kraslice atd.). Zvlášť kvůli nám celý skanzen zprovoznili. Pohoštění a prohlídku pro nás přichystali předseda spolku Manfred Nickel, Inge Muschalekowa a Manfred Richter spolu s dalšími obětavými členy spolku. Po prohlídce zdejšího starobylého evangelického, původně katolického chrámu a po vydatném obědě jsme si odpracovali denní dávku cyklistiky. První skupina zaměřená na kochací cykloturistiku projela oblast Slepjanska východně směrem k Mužakowu (něm. Bad Muskau) s jeho nádherným zámkem, se ziskem 50 km. Nazpět do ubytovny se svezla autobusem. Lovci kilometrů pod vedením br. Častulíka odjeli jezerní krajinou k jihu, přímo do Neswačidla.
Program obohatil svým malým kytarovým koncertem dolnolužickosrbský písničkář Bernd Pittkunings, přezdívaný po celém lužickém světě Pytko. Jak lužickosrbští, tak němečtí obyvatelé Lužice se vůči nám chovali vlídně a ochotně. Cyklovýprava byla duchovně a společensky zakončena tam, kde v nefalšovaně bratrském duchu začala: v Chroščicích. V pátek 6. června v 19 hodin pro nás místní farář P. Clemens Hrjehor sloužil mši sv., při níž český jáhen četl česky evangelium a orlové zazpívali několik slok české písně Bože, cos ráčil. Na závěr jsme se společně vyfotografovali před kostelem u desky připomínající osobní návštěvu papeže Jana Pavla II. ještě jako krakovského arcibiskupa v tomto chrámu r. 1975. Zpěvem a družným rozhovorem ve zdejším vyhlášeném srbském hóšćencu u paní Krawčikové jsme pobyt zakončili.
Jak bývá při našich zahraničních jízdách zvykem, prezentujeme v cizině Orla a navazujeme kontakty s domácími jednotlivci i spolky. Nejinak tomu bylo i letos na Lužici. Naším nejvýznamnějším družebním spolkem se stalo Towarstwo sw. Cyrila a Metoda a selské lidové sdružení Njepilic dwór. Na tomto místě děkujeme našim shora uvedeným lužickosrbským bratřím za jejich duchovní i fyzickou pomoc při uskutečnění našeho lužického zájezdu.
Bůh chraň Lužici a její lid! Božemje! Zdař Bůh!
br. Stanislav Vejvar a br. Josef Častulík, náčelníci výpravy