Stalo se...

Cyklistická výprava Orla na Ukrajinu - 22. – 30. 6. 2012

Třicet pět orlů se vydalo poslední červnový týden na poznávací cyklistickou výpravu na Podkarpatskou Rus, západní část Ukrajiny, která byla během první republiky součástí Československa. Vedoucími cyklovýpravy byli bratři Častulík a Vejvar, kterým s přípravami vydatně pomáhaly ses. Jurečková a ses. Macková a další pracovníci ústředí. Orlové se se svými koly dopravili do cílového horského města Volovec v Zakarpatí autobusem a tranzitem. V oblasti karpatských Polonin pořádali cyklistické jízdy ze sídelního Volovce do Národního parku Sinivir, k vodopádu Šipot, do lázeňského centra Polana, do Koločavy spojené se jménem loupežníka Nikoly Šohaje, do Veretského perepasu s jeho památníky padlých a arpádovským kamenným monumentem, do měst Mukačevo a Berehovo a na další místa Karpat.

Cykloturistickou výpravu jsme pojali jako poznávací akci, jejímž cílem není apriori honba za kilometry, nýbrž hlubší poznání ukrajinského Zakarpatí, které zvykově nazýváme Podkarpatská Rus. Při výpravách, kdy jsme se seznamovali s místním lidem, zdejší přírodou a duchovním a kulturním dědictvím, jsme však také vykazovali slušné výkony v počtu ujetých kilometrů. Nebylo výjimkou, že jsme v Poloninách ob den – někteří cyklisté každý den – najeli 70 a více kilometrů. Hlavně tým br. Častulíka lámal rekordy. Jeho valašští přeborníci zdolali kolmo např. horu Rivna (výška 1482 m). Při výletech do Národního parku Sinivir nebo během klesání dumnými údolími z Nižnich Vorot do Svaljavy jsme střídavě projížděli skromnými vesnicemi i hlubokými horskými lesy.

Dostatečně jsme do sebe nasáli ducha západní Ukrajiny, když jsme během jízdy zastavili v originální zakarpatské kolibě na vareniky a boršč. Všichni si pochvalovali ukrajinský kvas, osvěžující nízkoalkoholickou limonádou. Jelikož se jednalo o značné vzdálenosti našich jízd, použili jsme občas také náš autobus nebo železnici pro přiblížení, neboť často hrozilo, že kvůli stanovené trase nestihneme večeři. Z party cyklistů, kteří se původně navzájem neznali, se stal během zájezdu dobrý sportovní kamarádský kolektiv.

Příjemné bylo také shodit ze sebe na chvíli cyklistické jařmo a uvolnit se koupelí v termálech v Berehovu nebo procházkou ve starobylém městě Mukačevo, které vykazuje znaky spíše západoevropského než východního centra. Reprezentanty západního myšlení a kultury (římskokatolické i kalvinistické kostely v západoevropském stylu) zde byli dlouhou dobu Maďaři, kteří zde stále v hojném počtu žijí, ale kteří dnes představují národnostní menšinu. Mimo velká města vládne zvláštní východní atmosféra, jejímiž typickými znaky je apatie obyvatel a pocit bezčasí. Je zde patrný nedostatek práce a tím i výdělku. Místní si přilepšují chovem dobytka a pěstováním ovoce a zeleniny na zahradách nebo záhumenkách. Venkov je protkán krásnými kostely, v místním jazyce cerkvemi, řeckokatolické i pravoslavné církve.

Uvědomovali jsme si dobře náboženskou, jazykovou i státně historickou spřízněnost s touto zemí. Po dobu první a druhé Československé republiky (1918 – 1939) dnešní ukrajinské Zakarpatí patřilo k našemu státu. Místní karpatoruské obyvatelstvo – rusínské i ukrajinské – prokazovalo většinou věrnost společnému státu s Čechy a Slováky. Březen 1939 znamenal konec ČSR a zároveň přinesl maďarský zábor této země. Mezi Ukrajinci, kteří usilovali o vznik samostatné Ukrajiny, a mezi maďarskými okupanty propukaly během 2. světové války partyzánské boje. Po osvobození Rudou armádou se země dostala do mocenského orbitu Sovětského svazu, který vyvíjel nátlak na československou vládu s cílem získat toto území pro sebe. Naše vláda sovětům vyhověla a československé Zakarpatí bylo 29. 6. 1945 začleněno do sovětské Ukrajiny. Osamostatnění na Sovětském svazu resp. na Rusech se mu dostalo po pádu SSSR. v r. 1991.

Den jsme začínali a končili společnou modlitbou. Rovněž jsme se účastnili mše sv. východního ritu v řeckokatolických kostelech. Místní duchovní správce zvlášť pro nás odsloužil mši sv. v den odjezdu. Na Podkarpatské Rusi jsme hledali také historické kořeny zdejšího orelského hnutí. V Užgorodu se totiž v r. 1922 konala ustavující schůze karpatoruského Orla pod patronací tehdejšího šrámkovského orelského vedení. Rusínští a ukrajinští členové Orla se v témže roce účastnili orelského sletu v Brně. Pozdější pohnutý vývoj této země, zejm. 2. světová válka, maďarská okupace a komunismus, znemožnil svobodný život karpatoruského Orla a dnes již naše organizace není v obecném povědomí známa. Čeští orlové odstranili nános zapomnění a svým ukrajinským přátelům přinesli zprávy o působení Orla na Podkarpatské Rusi za první republiky, v nejvýchodnějších místech, kam se kdy Orel rozšířil. V této souvislosti se sluší připomenout osobnost Msgre. Augustina Vološina (1874 – 1945), karpatoruského řeckokatolického kněze a křesťanského politika, který svou věrnost Církvi a vlasti dosvědčil mučednickou smrtí v bolševickém kriminále v Moskvě, kam byl v r. 1945 odvlečen sovětskou kontrarozvědkou Směrš. Tento politik byl přítelem našeho otce zakladatele Msgre. Jana Šrámka a podporovatelem karpatoruském Orla. Během 20. let 20. století zasedal v čs. parlamentu za Křesťansko-lidovou stranu Podkarpatské Rusi, což byla de facto podkarpatská frakce Československé strany lidové.

Podkarpatskou cyklovýpravu jsme prožili po orelsku, v duchu správného kamarádství a solidarity. Každý vyšlápnutý kopec nás odměnil pěkným výhledem do krajiny a příjemným sjezdem. Výborná spolupráce byla s majitelem hotelu Grand Vasilijem Slyčkem, který nám vycházel vstříc, když jsme potřebovali upravit náš denní program apod. (změny stravovacích hodin, pomoc při nákupu náhradních dílů pro kolo atd.). Pochvalovali jsme si rovněž pestrou ukrajinskou kuchyni, kterou nám v hotelu připravovala zkušená paní kuchařka Olga. Významnou měrou nám pomohl Myroslav Duda z řeckokatolické farnosti Užgorod. Zajistil nám ubytování, vybíral pro nás cyklotrasy, byl nám nápomocen radou i skutkem.

Během rozlučkového setkání v hotelu předali místostarostové Orla ses. Macková a br. Vejvar našim ukrajinským přátelům dějiny exilového Orla, orelský odznak a další upomínkové předměty, vytvořené pílí našich bratrů a sester nebo vypěstované na úrodné české a moravské líše.

Naším přáním je navázat v budoucnu kontakt s ukrajinskou katolickou mládeží a uspořádat podobný družební sportovní podnik také v České republice. Našim partnerem mohou být aktivní skupiny při farnostech, poutnické řeckokatolické centrum nebo studentské sdružení Ednist (Jednota).

Dík patří účastníkům za jejich disciplinovanost, otužilost a srdnatost!

Díky všem a hlavně: DÍKY BOHU!

S cyklistickým A.ho.J.! náčelníci výpravy

Br. Stanislav Vejvar, br. Josef Častulík

» fotogalerie