Stalo se...

Představujeme Vám důstojného pána P. Jana Radima Valíka....

Bratři a sestry!

Kdybych byl jedním z Vás a dozvěděl se, že máme nového duchovního rádce, zajímalo by mě především, kdo je to zač. A tak bych Vám chtěl napsat něco o sobě a zodpovědět Vaše otázky, které mně asi v duchu dáváte.

Pocházím z venkovské rodiny od Jihlavy. Narodil jsem se 8.5.1931 v Třebíči a tam jsem byl na svátek sv. Jana Nepomuckého pokřtěn. Rodiče mně dali jméno tohoto světce – Jan. Tatínek byl skladníkem v cihelně a bylo nás celkem 7 dětí – 4 kluci a 3 holky. Jeden ve věku 2 let zemřel na zápal mozkových blan. Z ostatních nejstarší bratr zemřel před několika lety a ostatní žijeme. Rodiče zemřeli asi před 20 lety.

Jako mladý chlapec jsem byl více let v Praze v internátě, zaměřeném hudebním směrem – zpěv, hra na klavír a později na varhany.Tento internát s názvem „Schola cantorum“ měl nejprve sídlo v pražském břevnovském klášteře, kde jsme také často při bohoslužbách zpívali – ať už gregoriánský chorál, tak i polyfonní skladby převážně starých mistrů klasické polyfonie. Mám na to krásné vzpomínky. Při tom jsem poznal benediktinský řád. Když hlas začal mutovat, vstoupil jsem do klášterního břevnovského juvenátu a po dvou letech jsem vstoupil do benediktinského řádu. Bylo to v roce 1947. Po maturitě v r. 1949 (v Broumově) jsem se začal připravovat na kněžství. Normálně bych asi studoval v cizině na benediktinském učilišti v Římě nebo asi v Belgii (tak o tom otec opat mluvil), ale protože komunistický režim už držel moc v rukou, nedostal jsem povolení vycestovat. Byl jsem tedy poslán na studia k dominikánům do Olomouce, kde jsem strávil necelý rok, totiž do onoho dne X (tj. 28.4.1950), kdy byly mužské a ženské kláštery v naší republice zrušeny – jakožto druhá etapa. První etapa zrušení klášterů byla čtrnáct dní předtím. - 13. dubna 1950.

Co jsem dělal v tomto období 1950 – 1990? Nejprve jsme všichni řeholníci byli svezeni do tzv. internačních klášterů, kde jsme byli internováni a postupně tříděni do různých skupin podle funkcí v řeholním stavu a odváženi na různá místa v republice (představení do Želivského kláštera, my nejmladší studující do kláštera v Hájku u Prahy (bývalého kapucínského kláštera). Z Hájku jsem byl někdy v dubnu 1951 odvezen na stavbu přehrady Klíčava u Zbečna (Křivoklátsko). Tam jsem ale pobyl jen krátkou dobu a brzy jsme my mladí byli propuštěni k rodičům s tím, že musíme nastoupit do výroby.

Nastoupil jsem do strojírenství, do továrny na pletací stroje v Třebíči. V letech 1952 -1954 jsem si odbyl základní vojenskou službu a po ní nastoupil u železničního stavitelství Brno. Po několika letech jsem přešel do hlavního skladu ČSD Brno. V roce 1966 jsem se přihlásil na teologické studium do Litoměřic, ale byl jsem odmítnut. Nastoupil jsem tedy ve farnosti Brtnice u Jihlavy jako varhaník na poloviční úvazek a současně jsem byl zaměstnán v Jednotě jako prodavač v obchodě s domácími potřebami. Za „Pražského jara“ v r. 1968 jsem se opět přihlásil na studium teologie. Tentokrát jsem byl přijat. Tak jsem strávil jeden rok v Litoměřicích. O prázdninách 1969 jsem se vypravil do ciziny – do Německa a tam jsem zůstal až do roku 1990. V Řezně jsem vystudoval teologii, v roce 1972 jsem byl vysvěcen na kněze a působil jsem pak na různých místech v Německu: Rohr, Ursberg, Mnichov, Mühldorf u Pasova. V r. 1978 jsem byl přeložen do Stuttgartu s tím, že se mám starat o uprchlíky z ČSSR. Mým obvodem byl zhruba prostor v okruhu 100 km kolem Stuttgartu.

V roce 1990 jsem se vrátil do pražského břevnovského kláštera a brzy po několika měsících jsem byl poslán jako administrátor do rajhradského kláštera u Brna. Tam jsem spravoval farnost do roku 1997. Následovalo přeložení na řádovou faru a do kostela do Počapel, kde jsem jako farář dodnes.

P. Jan Radim Valík, O. S. B., duchovní rádce Orla župy Svatováclavské

Kněz má být uprostřed Orla. V historii bývali kněží i ve vysokých funkcích Orla. Vzpomeňme na prvního starostu Orla Mons. Šrámka, na orly-kněze P. Šetinu, Mons. Tylínka, P. Hornova ad. I dnes působí v Orlu řada kněží. Jedním z nich se stal P. Valík, který rozšířil řady současného orelského kněžstva. Kněží – orlové spolu s duchovní službou pracují ve spolkové oblasti. Orelská historie i současnost ukazují důležitost kněžského působení v Orlu. Děkujeme Pánu Bohu, že jsme do naší organizace získali tak ochotného, pracovitého a milého kněze, jakým je P. Valík. Za jeho službu mu budeme pomáhat a modlit se za něho. Můžeme začít jednotně modlitbami v Duchovní příloze tohoto zpravodaje. Krom toho bude vhodné pomáhat i skutkem. Trojice středočeských a pražských orlů mu byla pomoci v říjnu s řezáním dřeva na zimu. Ale zde se naše pomoc nesmí zastavit. Jako řeholní kněz je P. Valík plně vytížen duchovní službou. Působí jako farář římskokatolické farnosti Počaply u Terezína v Ústeckém kraji. Vydává zde zajímavý farní věstník Kontakty. Vyučuje náboženství pro děti. Pro farníky uskutečňuje různé duchovní i společenské akce. V září to bylo např. Svatováclavské posvícení, pořádá poutní modlitby v někdejším premonstrátském klášteře Doksany. V předvánočním čase organizuje mikulášské nadílky pro děti, atd. Přinášíme Vám nyní životopis našeho duchovního rádce. Prostřednictvím následujících řádek se Vám, členům středočeského Orla, P. Valík představuje: